Otevřít oči bude to nejtěžší

Dovolím si sem vložit velmi zajímavou úvahu - snad se autor nebude zlobit, moc se mi to totiž líbí!

Otevřít oči bude to nejtěžší.  

Štěpán Forgáč

Gestalt teorie (psychologie) říká:

      1. Organizace je „zdravá“ , pokud je pole - vzájemné působení společenství

          a jeho prostředí (teritoria) uspořádáno v souladu s primárním procesem -  

          důvodem jejího vzniku.

      2. Organizace je „zdravá“, pokud je schopna tvořivého přizpůsobení.  

Organizací je tedy i občanské společenství, ať má 5 nebo 50 000 000 členů.

Než začneme zkoumat „zdraví“ společenství musíme nejdříve stanovit důvod jeho vzniku.

Důvodem k zakládání teritoriálních společenství bylo a je uspokojování potřeb jeho členů. Těmi jsou co nejlepší a kontinuální zajišťování co nejlepších existenčních podmínek života jeho členů (viz. Maslowova pyramida základních potřeb). Primárním procesem ve společenstvích je kontinuální kontakt mezi jejich členy za účelem naplňování jejich dominantní potřeby - bezpečí a existenčních jistot.

Použiji-li z psychologie zákon pregnance (seberegulace) jako výchozí bod úvah, měl by primární proces představovat základ uspořádání společenství. Tato myšlenka může znít jako samozřejmost, ale pokud se podíváme na skutečnost opak je pravdou. Vidíme společenství v nichž primární proces – proces seberegulace není základem jejich uspořádání, ale kde je primární proces záměrně blokován.

Kdo, či co ho blokuje? Odpověď je prostá: Blokují ho jiné organizace - jejich primární procesy vyvolané potřebou naplňování jejich dominantních potřeb – důvod jejich vzniku.

Těmi jinými organizacemi jsou politické strany a firmy, tedy jednotlivci a skupiny zformované do organizací.

Dominantní potřebou politických stran je potřeba regulovat, tedy ovládat společnost. Dominantní potřebou firem je zisk a za účelem jeho dosažení je potřeba regulovat, tedy také potřeba ovládat společnost. Obě organizační uskupení mají tedy stejnou dominantní potřebu. Shodná dominantní potřeba je základní předpoklad pro možnost vzniku symbiózního vztahu. Obě organizační uskupení pochopila, že jejich symbióza je oběma prospěšná a spolupracují. Na otázku, který z obou organizmů je tím silnějším partnerem je odpověď prostá: organismus firemní. Ten má skutečnou moc ve společnosti a to na každé úrovni. Skrze politické strany ji realizuje a ony z její moci profitují.

Stav trvalé podřízenosti stranám a firmám je zakonzervován především proto, že se jim, za vydatné pomoci filozofie a politologie, doposud daří přesvědčovat občany o demokratičnosti této formy společnosti. Že „svobodné volby“ jsou vlastně už tou demokracií, protože jinak než skrze politické strany si lid vládnout nemůže. Největším nepřítelem demokracie jsou z logiky věci právě politické strany a firmy. Oni sami mají demokratičnost postrádající hierarchickou vnitřní strukturu. Ta, rádoby demokraticky, generuje pro daná období své vnitřní i vnější regulátory – vládce. Hierarchická struktura jakékoliv organizace na jakékoliv úrovni je nevyvratitelným důkazem její nedemokratičnosti.

Tvrzení, že si lid nemůže vládnout sám, že to lze jen skrze politické strany či jiné formy v podstatě diktátu, je bohapusté sofizma. Ovšem, klobouk dolů, mistrovské. Historicky dokázalo svou životaschopnost. Stalo se z něj dogma a prostředek ovládání lidstva. Z mého pohledu je „Sametová revoluce“ krok zpět. Místo kroku vpřed – k demokracii, couvla naše společnost krok zpět - ke kapitalismu. V něm je regulována – ovládána. Cesta k seberegulaci – demokracii – „zdravé“ společnosti, cesta ven ze současného marasmu je před námi. Vydáme se po ní?

Ano, císař (kapitalismus) je bez šatů (demokracie). Každý, kdo otevře oči, to může vidět. Když se bude dobře dívat napříč společností, může spatřit společnou a v ní i svou vlastní nesvobodu - příčinu současného stavu – příčinu nepřítomnosti demokracie.

Otevřít oči bude to nejtěžší. Bez toho to, ale nepůjde.

Závěrem si dovoluji prohlásit, že:

- naše demokracie je nesmysl,

- kapitalismus je diktatura

a při posouzení obou diktatur – socialismu a kapitalismu, je diktát kapitálu pro člověka neporovnatelně horší. Je pro něj existenčně zničující aniž by záleželo, na rozdíl od  diktátu socialismu (kolektivismu) na tom, zda se mu protiví nebo ne. K tomu jsem dospěl, díky dlouholeté zkušenosti s oběma diktaturami nezávisle na Marxovi.